Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak to bylo s pouličním focením dál...

18. 03. 2017 21:11:42
...a jak jsem si podruhé myslela, že se Jirka zbláznil... ...a také o jednom malém velkém Honzovi, který mi sedává na rameni...

To takhle jednoho dne přišel Jirka s myšlenkou, že bych se měla začít ve fotografování trochu zdokonalovat: „Kačulo, já myslím, že je na čase, abys pokročila zase dál.“

„Jak dál? Dyť se snažím, co mi síly stačej ́!"

„No, já myslím „dál“. Že bys měla jít na nějakej workshop."

„Já? Na workshop? No, to se mi nezdá jako moc dobrej nápad. Tam by po mně mohli něco chtít a ukázalo by se, že nic neumím.“

„Tak se to aspoň naučíš. A já myslím, že by ses měla přihlásit k Honzovi Šibíkovi na ten jednodenní workshop v Praze. Jako jsem byl já. Je to skvělý!“

Na workshop k Šibíkovi? K tomu z Reflexu? Šmarjá! Ten Jirka má ale nápady! Nikdy! Nejsem padlá na hlavu! To nezvládnu!

Měla jsem oči navrch hlavy a jenom při představě setkání s někým jako je Jan Šibík na mě šly málem mdloby.

Nastaly dlouhé debaty o tom, jestli na to mám nebo ne, co to vlastně znamená „na to mít“ a proč není potřeba si něco takového myslet.
Nějakou dobu jsem tvrdošíjně odmítala, ale Jirka je mistr slova a přesvědčování, takže netrvalo zas tak dlouho a v emailu jsem měla potvrzenou přihlášku a instrukce přímo od pana Šibíka.

Ten den jsem na místo srazu vyrazila se zásobou nabitých baterek, dostatkem tekutin, fotoaparátem, objektivem s širším ohniskem a odhodláním neudělat si ostudu.

Začátek byl k mé velké úlevě velmi příjemný. Sešlo se nás asi dvanáct.

„Tak. Já se vás nejdřív zeptám jak kdo na tom jste. Ať vím, jak moc na vás potom můžu spustit. Pak se rozdělíte do dvojic a půjdeme ven. Nejdřív na Václavák. A já si s každou tou dvojicí dám půlhodinku. V poledne bychom dali společnej oběd, jestli souhlasíte, a odpoledne tu procházku zopakujeme ještě jednou, ale na Karlově mostě“, začal náš důležitý den Honza.

„Ve čtyři se tu zase sejdeme, vy si každý vyberete pár fotografií, které jste dnes udělali, tak deset a já vám ke každé z nich něco řeknu. Co je na ní dobře, špatně a co byste mohli udělat líp...“

Sakra. Tak to bude peklo. Toho se bojím nejvíc.

Ale na strach nebyl čas. Šlo se ven.

Dnes už nevím, jak dlouho jsem bloumala po Václaváku a vůbec nebyla schopna nic vyfotit, protože ta obava z ostudy mi kalila mysl i zrak, ale rozhodně to rychle uteklo.

A pak to přišlo. Společná půlhodinka s Honzou.

„Jak jste zvyklí fotit? Na jakej režim?“

„Já na manuál“, hlesla jsem.

„Vážně?“

„No. Ano. Já jsem se to naučila používat. Protože...ono mi to na koncertech vychází nějak líp“, koktala jsem.

„Tak jo, tak jo... Tak si tam nastavte radši Áčko.“

Aha. Tak dělat chytrou se mi fakt nepovedlo. Ale co, dám si tam Áčko.

„Vyfoťte mi tyhle figuríny ve výloze, ať vím, jak na tom jste.“

Uf. V tom stresu jsem nepoznala pomalu ani jestli ta hlava, co chci fotit, je figuríny nebo moje odrážející se v zrcadle. Dobře, že jsem si tam dala to Áčko, ještě řešit expozici! Ten Honza ví, co říká.

„Ukažte? No, tak...tak tohle není úplně nejlepší.“

A kupodivu ze mě ten stres touhle větou spadnul. Nemusí být všechno nejlepší a nic se neděje! Neřekl, že mám foťák prodat a začít se věnovat jinému koníčku. Tak to je dobrý začátek.

Nadechla jsem se, hlava začala fungovat zase normálně a já najednou dokázala vnímat, co Honza říká a opravdu o tom přemýšlet. Všímat si, jak fotí a snažit se vidět okolí jako on.

„Hele, tohle je dobrej typ, pojdme k němu.“

„No, to ne, takhle si nestoupejte, musíte z týhle strany, jinak mu poroste z hlavy ten sloup. To vypadá blbě. A kdyby se vám tam povedlo dostat vzadu toho Václava na koni, to by bylo skvělý. Ať je poznat, že je to z Václaváku. Ukažte? Pán dobrej, Václav nemá hlavu, tak ještě jednou, běžte trošku blíž, sem si stoupněte, foťák takhle a koukněte do toho hledáčku, máte tam voba, pána i Václava celýho? Jo? Tak jo, foťte, foťte... “

Najednou jako by se mi rozsvítilo. Najednou jsem zjistila, že je nutné se do hledáčku nejen dívat, ale také sledovat,co se v něm děje. Nevidět jenom hlavního aktéra na fotografii, tedy hlavní motiv, ale uvědomit si úplně všechno, co na fotce bude. I ty sloupy čouhající lidem z hlavy nebo chumel lidí za „hrdinou“.

Odpoledne na Karlově mostě proběhlo obdobně. Tam mi navíc došlo, jak přínosné je dívat se, jak Honza fotí. Jak je klidný a pohybuje se s rozmyslem. Žádné zbrklé akce, když se objeví zajímavá scéna. Žádné trhané pohyby ve smyslu „rychle vyfotit a utéct“.

Nevím, zda to máme všichni, ale já ano. Vidím nějakou situaci, jdu k ní a chci ji vyfotit, ale vzápětí mě napadne: „Co kdyby to bylo těm lidem nepříjemné?“ Tak – rychle foťák k oku, zmáčknout spoušť a honem pryč. Abych už to, prokristapána, měla za sebou!

Tak takhle ne, takhle to Honza fakt nedělá. A dívat se, jak to dělá, je skvělé!

A pak přišlo to nejdůležitější – večerní hodnocení. Tenkrát jsem ještě nevěděla, jak moc je dobré ukázat si na konkrétních fotografiích konkrétní chyby a povídat si o možnostech, jak takovou fotku udělat lépe či jinak, nedělat ji vůbec nebo proč ji pak hodit do koše. A taky která fotka je dobrá, která skvělá a proč.

Tenkrát mě Honza kupodivu docela pochválil. Po tom neslavném úvodu mě to dost překvapilo. A jak se říká „nakoplo“.

To on taky umí. Odhadnout, jaké jsou možnosti začátečníka a komu už může říct: „Kdybys mi tohle přinesl na začátku, jooo - to by byla jiná, to bych řekl – super. Ale teď? Ukaž mi něco lepšího!“

Těch workshopových večerů jsem pak zažila ještě hodně a každý takový večer mě někam posunul a vždycky jsem se něco přiučila.

A také zjistila, že focení je sice čím dál tím těžší, ale taky čím dál tím zajímavější.

A od té doby pokaždé, když vyrazím s foťákem do ulic, sedí mi takovej malej Honza Šibík na rameni, kope nožičkama a šeptá mi do ucha: „Běž, běž, běž blíž“. Nebo: „Foť, foť, foť. Foť dokud to jde, nikdy nevíš, která z těch fotek vyjde“.

Myslím na jeho slova při focení často (protože to ani jinak nejde, když si ho nosím pořád s sebou, že ano). A doufám, že se to sem tam i vyplácí.

Autor: Kateřina Smid | sobota 18.3.2017 21:11 | karma článku: 16.55 | přečteno: 724x

Další články blogera

Kateřina Smid

O pouliční fotografii, strachu, adrenalinu a jak to vlastně s focením na ulici začalo...

„Kačulo, pojď, půjdeme fotit ven...“ „Jako kam ven?“ „No ven, na ulici. Lidi na ulici.“ „Cože? A proč jako?“

24.2.2017 v 15:11 | Karma článku: 18.34 | Přečteno: 699 | Diskuse

Kateřina Smid

Kalkata - „The City of Joy“....

Potřebovala bych tam být alespoň měsíc, abych si stihla tak velké a rozmanité město prohlédnout a něco v něm zažít. Abych mohla popsat důvody, proč se mi v tak chaotickém, špinavém místě plném chudoby, tak neuvěřitelně líbilo.

25.1.2017 v 0:00 | Karma článku: 8.07 | Přečteno: 263 | Diskuse

Kateřina Smid

Láska na první pohled

Láska na první pohled - o kráse a exotice posvátného indického města Váránasí ležícím na břehu řeky Gangy. 20/1/2017

22.1.2017 v 15:45 | Karma článku: 9.46 | Přečteno: 373 | Diskuse

Další články z rubriky Fotoblogy

Jaromír Šiša

Azalkové a rododendronové království se už probudilo.

Máme v parku ráj barev. Klidová a odpočinková zóna. Kdo nevěří, snadno se o tom může přesvědčit osobní návštěvou. Rozhodně to udělějte a určitě napasete oči.

25.5.2017 v 14:03 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Jan Pražák

Jak jsem chtěl vstoupit do kláštera

Už mě vám začaly štvát ty věčné spory na našem českém rynečku. Prosazování svých pravd bez ohledu na názory ostatních, sobectví a hrabivost na úkor druhých. „V klášteře budeš mít klid, chlapče,“ řekl jsem si, „tam ti bude líp.“

25.5.2017 v 14:02 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Jiří Stratil

Co je to umělecká svoboda?

Mnoho dnešních umělců si na umělce více či méně jen hraje. Mají nepatrný nebo dokonce i zvrácený obsah, ale hlavně silné řeči kolem. Rozehrávají svoje bezuzdné fantazie a obhajují je tvůrčí svobodou.

25.5.2017 v 9:50 | Karma článku: 12.93 | Přečteno: 374 | Diskuse

Veronika Ďuríčková

Sokolov už není město uhlí

Vzpomínám si, že za socialismu ve mně vzbuzoval Sokolov odpudivé asociace - začouzeného města plného uhelných dolů a ohavného festivalu politické písně Sokolov. Nynější Sokolov je ovšem úplně jiný.

24.5.2017 v 22:30 | Karma článku: 9.17 | Přečteno: 275 | Diskuse

Milan Slanina

Setkání s Danem

Vidět Dana na živo, to je jako dárek. Srdce na dlani, v hlavě jasno, s nohama na zemi ... prima lidí je jako šafránu. On je jedním z nich. Kdo ví, snad začne i psát blogy. Rozhodně má o čem ...

24.5.2017 v 13:30 | Karma článku: 8.58 | Přečteno: 470 | Diskuse
Počet článků 4 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 514

Nezávislá fotografka se zaměřením na reportážní a koncertní fotografii, street a subjektivní dokument.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.