Vidět Neapol a zemřít...
Tuhle větu všichni známe a nikdo nedokáže spolehlivě říci, kde se tohle rčení vzalo a proč nám vždycky vytane na mysli, když jméno města vyslovíme.
Jedni tvrdí, že vzešlo z krásy Neapole. Prý nic jiného už v životě nemusíte vidět, když jste jednou viděli Neapol. Jiní o rčení mluví prozaičtěji. Prý za jeho vznik mohla cholera, která v Neapoli byla, takže přijet do Neapole znamenalo nakazit se cholerou a zemřít. V jiné verzi za smrt mohla syfilis – častá nemoc námořníků, jichž byla Neapol, jako přístavní město, plná.
Další variantou vysvětlení této věty je nedorozumění, chyba v překladu. Tvrdí se, že byla kdysi návštěvníkům Itálie doporučována návštěva Neapole a vedlejší krásné vesničky Muori, co v italštině zní „vedi Napoli e poi Muori“ – „vidět Neapol a pak Muori“. O umírání v tomto případě není vůbec řeč. Ale tuhle verzi si bezpochyby někdo vymyslel, aby pobavil, protože jediné Muori, které je v mapě k nalezení, leží ve Finsku, 3600 km od Neapole.
Už pravděpodobněji zní poslední báchorka. Prý se za sluncem a teplem dříve jezdívalo právě do Neapole. A cestovali tam hlavně ti, jež měli chatrné zdraví. A těm se často „poštěstilo“ uvidět Neapol a zemřít...
Kdo ví. Možná, že i neznámý původ tohoto rčení, této věty je na Neapoli půvabný.
My jsme ale rozhodně měli jiné plány. Vidět Neapol a pokusit se zachytit jejího ducha a krásu na fotografiích.
Neapol nás přivítala příjemně teplým počasím a pohodovou atmosférou. Ani na Piazza Garibaldi, která mi před lety připadala trochu divoká, se nic mimořádného nedělo. Troubilo se jen občas a chyběl zmatek a chaos, na který jsem se vlastně těšila.
Možná už jsem si na podobnou exotiku moc zvykla a už mi chaotická, zmatená a hlasitá připadá jenom Indie.
Vůbec se mi Neapol nezdá tak divoká a nebezpečná, jak se o ní říká. Výborný komentář k údajné nebezpečnosti Neapole jsem našla v některém z článků přečtených před naší cestou: „Všechny dramatické historky o uskakování před mopedy a vyhýbání se podezřelým hloučkům píší lidé, kteří nikdy před tím nevytáhli paty z Wisconsinu nebo jiné díry“. A tak to přesně je.
Když člověk respektuje varování v průvodcích: „Kabelku noste šikmo přes rameno, ať vám ji zlodějíčci na motorce nestrhnou“, určitě o ní nepřijde. Ostatně – můžu to potvrdit. V Neapoli jsem nezaznamenala ani jediný pokus o okradení, za to půl roku na to jsem na na schodech v metru na Náměstí Míru v Praze přišla o peněženku s doklady a telefon, ani jsem nevěděla jak...
Neapol je stejně bezpečná či nebezpečná jako každé jiné velké město.
Z fotografického hlediska je Neapol krásná. Je plná přívětivých lidí, kterým fotografování nevadí.
Jdete po ulici, střetnete se s nimi očima, oni se na vás usmějí, vy na ně a najednou je svět hezčí a vy vidíte, že to někde jde. Že člověk nemusí ve městě potkávat jenom zakaboněné cestující s kyselými výrazy ve tvářích, jak to známe z naší stověžaté matičky.
A úzké uličky starého města jsou tak fotogenické!
Do bytů se vchází rovnou z ulice, starší dámy tráví čas bůhví čím vykloněné z oken, motorky se šikovně vyhýbají chodcům a všude visí sušící se prádlo.
Moc světla tu není, moje oblíbené „světlostínky“ půjdou dělat těžko, ale zase se dá fotit v jedenáct dopoledne, v poledne a i hodinu po něm a vůbec nevadí, že máte slunce přímo nad hlavou.
Děti se k vám nesbíhají, nežebrají o bonbony a propisky či peníze. Netouží se fotit a pak na vás jako blechy nenaskáčou ve chvíli, kdy se chtějí vidět na displeji fotoaparátu.
Jste jim úplně jedno. Čutají si míčem na místech k tomu určených, ale i zcela nevhodných. Jít na procházku bez míče je tu skoro nemožné. Ale ne si ho jenom nést s sebou. Míč chodí prostě s nimi. Jako by se jim kolem nohou motal pes na vodítku. Jdou a „vedou“ si míč...
Neapolitánci jsou zvláštním typem Italů. Tváří se nepřístupně, anglicky nemluví vůbec nebo velmi málo a jejich jazyk má k italštině daleko. Když o sobě mluví, tak také zdůrazňují, že oni jsou Neapolitánci, ne Italové. Pijí ristretto, kouří, pořvávají po sobě každou chvíli, ale když člověk překoná prvotní závan jakéhosi strachu, zjistí, že jsou to velmi milí a veselí lidé.
Pokud chcete fotit exotiku v Evropě, jeďte do Neapole, je krásná se všemi jejími kontrasty – opravenými bulváry i čtvrtěmi připomínající spíše asijské země, živelností, vůní kávy, odpadky na ulicích i mořským vzduchem, a hlavně temperamentem lidí, kteří si umějí užívat života...