To takhle jednoho dne přišel Jirka s myšlenkou, že bych se měla začít ve fotografování trochu zdokonalovat: „Kačulo, já myslím, že je na čase, abys pokročila zase dál.“
„Jak dál? Dyť se snažím, co mi síly stačej ́!"
„No, já myslím „dál“. Že bys měla jít na nějakej workshop."
„Já? Na workshop? No, to se mi nezdá jako moc dobrej nápad. Tam by po mně mohli něco chtít a ukázalo by se, že nic neumím.“
„Tak se to aspoň naučíš. A já myslím, že by ses měla přihlásit k Honzovi Šibíkovi na ten jednodenní workshop v Praze. Jako jsem byl já. Je to skvělý!“
Na workshop k Šibíkovi? K tomu z Reflexu? Šmarjá! Ten Jirka má ale nápady! Nikdy! Nejsem padlá na hlavu! To nezvládnu!
Měla jsem oči navrch hlavy a jenom při představě setkání s někým jako je Jan Šibík na mě šly málem mdloby.
Nastaly dlouhé debaty o tom, jestli na to mám nebo ne, co to vlastně znamená „na to mít“ a proč není potřeba si něco takového myslet.
Nějakou dobu jsem tvrdošíjně odmítala, ale Jirka je mistr slova a přesvědčování, takže netrvalo zas tak dlouho a v emailu jsem měla potvrzenou přihlášku a instrukce přímo od pana Šibíka.
Ten den jsem na místo srazu vyrazila se zásobou nabitých baterek, dostatkem tekutin, fotoaparátem, objektivem s širším ohniskem a odhodláním neudělat si ostudu.
Začátek byl k mé velké úlevě velmi příjemný. Sešlo se nás asi dvanáct.
„Tak. Já se vás nejdřív zeptám jak kdo na tom jste. Ať vím, jak moc na vás potom můžu spustit. Pak se rozdělíte do dvojic a půjdeme ven. Nejdřív na Václavák. A já si s každou tou dvojicí dám půlhodinku. V poledne bychom dali společnej oběd, jestli souhlasíte, a odpoledne tu procházku zopakujeme ještě jednou, ale na Karlově mostě“, začal náš důležitý den Honza.
„Ve čtyři se tu zase sejdeme, vy si každý vyberete pár fotografií, které jste dnes udělali, tak deset a já vám ke každé z nich něco řeknu. Co je na ní dobře, špatně a co byste mohli udělat líp...“
Sakra. Tak to bude peklo. Toho se bojím nejvíc.
Ale na strach nebyl čas. Šlo se ven.
Dnes už nevím, jak dlouho jsem bloumala po Václaváku a vůbec nebyla schopna nic vyfotit, protože ta obava z ostudy mi kalila mysl i zrak, ale rozhodně to rychle uteklo.
A pak to přišlo. Společná půlhodinka s Honzou.
„Jak jste zvyklí fotit? Na jakej režim?“
„Já na manuál“, hlesla jsem.
„Vážně?“
„No. Ano. Já jsem se to naučila používat. Protože...ono mi to na koncertech vychází nějak líp“, koktala jsem.
„Tak jo, tak jo... Tak si tam nastavte radši Áčko.“
Aha. Tak dělat chytrou se mi fakt nepovedlo. Ale co, dám si tam Áčko.
„Vyfoťte mi tyhle figuríny ve výloze, ať vím, jak na tom jste.“
Uf. V tom stresu jsem nepoznala pomalu ani jestli ta hlava, co chci fotit, je figuríny nebo moje odrážející se v zrcadle. Dobře, že jsem si tam dala to Áčko, ještě řešit expozici! Ten Honza ví, co říká.
„Ukažte? No, tak...tak tohle není úplně nejlepší.“
A kupodivu ze mě ten stres touhle větou spadnul. Nemusí být všechno nejlepší a nic se neděje! Neřekl, že mám foťák prodat a začít se věnovat jinému koníčku. Tak to je dobrý začátek.
Nadechla jsem se, hlava začala fungovat zase normálně a já najednou dokázala vnímat, co Honza říká a opravdu o tom přemýšlet. Všímat si, jak fotí a snažit se vidět okolí jako on.
„Hele, tohle je dobrej typ, pojdme k němu.“
„No, to ne, takhle si nestoupejte, musíte z týhle strany, jinak mu poroste z hlavy ten sloup. To vypadá blbě. A kdyby se vám tam povedlo dostat vzadu toho Václava na koni, to by bylo skvělý. Ať je poznat, že je to z Václaváku. Ukažte? Pán dobrej, Václav nemá hlavu, tak ještě jednou, běžte trošku blíž, sem si stoupněte, foťák takhle a koukněte do toho hledáčku, máte tam voba, pána i Václava celýho? Jo? Tak jo, foťte, foťte... “
Najednou jako by se mi rozsvítilo. Najednou jsem zjistila, že je nutné se do hledáčku nejen dívat, ale také sledovat,co se v něm děje. Nevidět jenom hlavního aktéra na fotografii, tedy hlavní motiv, ale uvědomit si úplně všechno, co na fotce bude. I ty sloupy čouhající lidem z hlavy nebo chumel lidí za „hrdinou“.
Odpoledne na Karlově mostě proběhlo obdobně. Tam mi navíc došlo, jak přínosné je dívat se, jak Honza fotí. Jak je klidný a pohybuje se s rozmyslem. Žádné zbrklé akce, když se objeví zajímavá scéna. Žádné trhané pohyby ve smyslu „rychle vyfotit a utéct“.
Nevím, zda to máme všichni, ale já ano. Vidím nějakou situaci, jdu k ní a chci ji vyfotit, ale vzápětí mě napadne: „Co kdyby to bylo těm lidem nepříjemné?“ Tak – rychle foťák k oku, zmáčknout spoušť a honem pryč. Abych už to, prokristapána, měla za sebou!
Tak takhle ne, takhle to Honza fakt nedělá. A dívat se, jak to dělá, je skvělé!
A pak přišlo to nejdůležitější – večerní hodnocení. Tenkrát jsem ještě nevěděla, jak moc je dobré ukázat si na konkrétních fotografiích konkrétní chyby a povídat si o možnostech, jak takovou fotku udělat lépe či jinak, nedělat ji vůbec nebo proč ji pak hodit do koše. A taky která fotka je dobrá, která skvělá a proč.
Tenkrát mě Honza kupodivu docela pochválil. Po tom neslavném úvodu mě to dost překvapilo. A jak se říká „nakoplo“.
To on taky umí. Odhadnout, jaké jsou možnosti začátečníka a komu už může říct: „Kdybys mi tohle přinesl na začátku, jooo - to by byla jiná, to bych řekl – super. Ale teď? Ukaž mi něco lepšího!“
Těch workshopových večerů jsem pak zažila ještě hodně a každý takový večer mě někam posunul a vždycky jsem se něco přiučila.
A také zjistila, že focení je sice čím dál tím těžší, ale taky čím dál tím zajímavější.
A od té doby pokaždé, když vyrazím s foťákem do ulic, sedí mi takovej malej Honza Šibík na rameni, kope nožičkama a šeptá mi do ucha: „Běž, běž, běž blíž“. Nebo: „Foť, foť, foť. Foť dokud to jde, nikdy nevíš, která z těch fotek vyjde“.
Myslím na jeho slova při focení často (protože to ani jinak nejde, když si ho nosím pořád s sebou, že ano). A doufám, že se to sem tam i vyplácí.